V jedné malé vesnici, na farmě, žily Ája a Mája.Ve skutečnosti se jmenovaly Alena a Magdaléna, ale tak jim skoro nikdo neříkal. Byly to dvojčata. Narodily se stejnej den ale Mája je o minutu starší. Teď jim je 14 let. Ája umí výborně vařit slaný jídla. Mája umí zas sladký dezerty, a nejlíp jí jdou muffini a dortíčky. Mají na farmě koně, kozy, psa a morčata. Z kozího mlíka vyrábí sejra. Ája a Mája chodí do stejný třídy na gymnáziu v Tejně.

Do školy jezdí autobusem, ale z farmy musí jít kilometr na zastávku. Cesta do školy trvá třičtvrtě hodiny, a tak mají čas si povídat nebo dělat domácí úkoly. Někdy se stalo že Ája a Mája autobus nestihly. Pak se musely vrátit domů a poprosit rodiče aby je dovezli do školy, protože autobusy jezdí jednou za hodinu.

Taky mají ve škole partu která se jmenuje borci. Jeden kluk, kterej je taky v jejich partě, se jmenuje Vilém a říkají mu Willi. Má rád historii a zrovna se nadchnul pro Karla IV. Další v partě je Tobiáš, ale říkají mu Toby, ten má rád sport, a nejraději jezdí na koních. Ve škole je taky parta, která se jmenuje rebelové. V rebelech je Šárka, ale protože tak obyčejný jméno pro tak neobyčejnou holku je škoda, Šárka vyžaduje aby jí všichni říkali Charlot. Podobné je to z Radkou, která je pro všechny kamarády jen Rajly. Další kluk, z jejich party, se jmenuje Jan, ale protože se mu vůbec nelíbí pohádka o hloupým Honzovi, tak využil že ta angličtina se mu alespoň na něco hodí, proto mu říkají Johny. A poslední kluk z jejich party je René. A ten si zvolil samozřejmě umělecké jméno Rajen. Rajli a Rajen spolu chodí. Všichni rádi jezdí na skatebordech.

Jednoho dne v pondělí, ten den se chystaly na výlet autobusem. Nikdo nevěděl kam jedou, ale věděly že pojedou plavat. Přišly na sraz ze třídou, a když všichni dorazily, tak přijel autobus. Všichni nasedly do autobusu. A Toby hledal všem kamarádům místa k sezení. Když je našli, tak si sedli a říkají: „Ájo nevíš náhodou kam jedeme?“ „Jak to mam vědět Willi?“ „No já nevim, prostě mě to napadlo.“ „Hele, koukejte na Charlie, jak má nabarvený vlasy. Jo a Rajli je na tom stejně.“

Paní učitelka právě řekla: „Děti, co vás to napadlo, oranžový vlasy, vždyť vypadáš jako ta zvěř v lese! Chceš snad bláznit jako zvěř v lese?“
„Cha, cha, Charlie mají oranžový vlasy. Vždyť vypadáš vypadáš jako bláznivá zvěř v lese,“ zasmál se Rajen. „To já je mám modrý, a modrá je dobrá.“ „No to víš, ty si hrdina, ty by si s tvýma modrýma vlasama klidně moh dělat papouška v pralese, na tebe by se papoušek moc hodil, hned všechno vyžvaníš,“ napomínala paní učitelka Rajena. Si stejnej jako Jack. „No a ty se taky nesměj Rajli, ty je máš sice taky modrý, ale seš jinak úplně stejná jako on.“ Ale paní učitelko, slyšela ste, modrá je dobrá. „To pořekadlo je ovšem trochu jinak: modrá - pro blázny dobrá“, řekla paní učitelka.

„Tak, děti, už necháme těch strašných barevných vlasů. Teď vám konečně prozradím, kam jedeme na výlet. Pojedeme do bazénu do Kdyně. A připoutejte se, odjíždíme!“
„Kluci, koukejte, támhle je naše farma!“
„Jéé, ta je krásná Májo. A co tam vlastně všechno máte?“

„No, máme tam třeba koně, kozy, psa a morčata. Páni, jestli, chcete tak k nám někdy můžete,“ řekly holky dohromady.

Zrovna jim paní učitelka řekla: „Máte všechny věci?“
Ája zakřičela: „Jejda já sem si zapomněla ručník.“
„Ty bambulo, na co myslíš?“ řekla jí Mája. V tu chvíli vykřikla: „Ale ne, já sem si zapomněla plavky!“
Paní učitelka jim říká: „Holky máte štěstí, že jedeme kolem vaší farmy. Zastavíme tam a vy si vezmete ty věci.“
„A nezapomněli jste si ještě nafukovací kruh a rukávky?“ řekl Rajen.
„Přestaň Rajene, to si říkáš frajer, že urážíš holky?“
Autobus zastavil a holky vyběhly z autobusu na farmu. Rodiče se ptali, co se děje a Mája jim v rychlosti řekla, že si zapomněly věci na plavání. Když už měly všechny věci, tak jim dali ještě rodiče kapesné 100 Kč. A utíkaly do autobusu.

Hned jak dorazily, autobus jel dál. Po půl hodině zastavili na pumpě. Děti to využily a šly se ven nasvačit. Potom autobus natankoval a jeli dál. Po hodině cesty dorazili. Všechny děti vystoupily a paní učitelka si je přepočítala. Rozdělily se do šaten, převlíkly se a šly do bazénu. Toby utíkal ke skokánku a v rychlosti skočil salto do vody.

Toby zkoušel akrobacii. Ostatní si šli zaplavat. Když k nim přišel i Toby, dohodli se, že půjdou na tobogán. Za nima šli rebelové. Toby jel jako první. Ostatní členové si mezitím povídali. Když byla stále červená, rebelové je strčili, borci se snažili to zastavit, ale marně. Toby byl u konce tobogánu, chtěl už odplavat, když v tu chvíli na něj borci spadli. Naštěstí to viděl plavčík a pomohl jim z vody. Zavolal paní učitelku a přinesl lékárničku.

Toby má naraženou ruku, Máje se nic nestalo, Wiliho jenom chvilku bolela hlava a Ája měla naštěstí jenom pár modřin. Plavčík je ošetřil, nebo spíš jen prohlédl, jestli to není něco vážného.
Když paní učitelka zjistila, že to udělali rebelové, tak jim dala trest: po celý tento měsíc musí uklízet třídu a uklízet jídelnu. Borci si zatím koupili oběd a než se nadáli, tak ho snědli. Paní učitelka za hodinu řekla, že pobyt v bazénu skončil. Když borci nastoupili do autobusu, tak si sedli na stejná místa.

Když se autobus rozjel, tak si povídali o tom, jak to v bazénu uteklo. Když dorazili před školu, tak bylo půl šesté, a tak si borci domluvili, že dneska kluci přespí na farmě u Áji a Máji, protože kdyby jeli k sobě domů, tak by tam dorazili v deset. Tak jeli autobusem na farmu k Áje a Máje. Když tam dorazili, dali si věci do pokoje a šli se podívat do stáje. Toby se zeptal Máji, jestli by si nemohl zítra trochu zajezdit. „Jasně“, řekla mu Mája.

Pak odešli na večeři. Měli bramborovou kaši s řízkem.
„Mňam, ten řízek je dobrej.“ „Díky Toby“, odpověděla maminka Áji a Máji. „Tak a teď už jděte spát, když si budete ještě chtít povídat, tak až v pokoji“, navrhla maminka. „Tak dobře, my už si půjdem připravit věci na spaní, jo?“, odpověděla Mája. „Tak už mazejte“, usmíval se tatínek.

„Tak, tohle je náš pokoj“, řekly dvojčata společně. Měly tam spoustu fotek z jejich farmy, fotky jak jely na dovolenou, a taky společný oslavy narozenin. Když si připravili věci na spaní, tak se šli převlíknout do pyžama a pak se samozřejmě uvelebili a povídali si. Když si pořád povídali, tak po chvilce povídání otevřela dveře maminka, a říká jim: „můžete si ještě pustit film, zapomněla jsem, že je zítra sobota“. „Dík mami“, řekly sestry radostně.

„Tak co si pustíme za film?“, ptal se Wili. „No, máme tady spousta DVD“, řekla Ája. „Tak nám pusťte ty videa, jak jste byli u moře na dovolený“, navrhli kluci. „To je supr nápad!“, vykřikly holky. Když to našly, tak to zapojily do televize, která byla v jejich vlastním obejváku. „Ty jo, vy máte vlastní obejvák?“, divili se kluci. „Jo, máme taky vlastní ateliér, každá má vlastní koupelnu, a taky máme vlastní relaxační pokoj“, vysvětlovaly holky klukům. „Ty jo. Vy toho máte svýho“, řekli udiveně kluci.
„Tak, ale teď už pustíme ty videa“. Když je dokoukali, tak si šli vyčistit zuby, a pak si šli lehnout. „Dobrou“, řekli si všichni společně.

Ráno se první probudila Mája a šla do kuchyně udělat muffiny ke snídani. Když je měla upečený, tak se šla oblíknout. Když byla oblečená šla vzbudit i ostatní. Když vešla do pokoje, tak už byla vzbuzená Ája. A společně šli vzbudit i kluky.

„Kluci, vstávejte!“, volaly holky. „No jo“, říkali kluci unaveně.
„Upekla jsem ke snídani muffiny“, zvolala Mája, aby je trochu probrala, protože Májiny muffiny mají strašně rádi.
„Fakt?“, vykřikli ostatní. „Jo, ale musíte chvátat, jinak budou snědený“, pobízela je Mája. Kluci hned vyskočili, šli se oblíknout a chvátali za holkama, no nebo spíš za muffinama. „Tak poďte, už sme je vám málem snědli“, říkaly holky.

„Mňam, ty muffiny jsou s tima kousíčkama hořký čokolády strašně dobrý“, vychutnával si je Toby.
„To sem ráda“, řekla Mája potěšeně.

Když snídani dojedli, tak jim Mája a Ája řekly, že jejich rodiče odjeli na víkend pryč. „A nakrmili ještě vaši rodiče zvířata, než odjeli“, zeptal se tázavým tónem Toby.
„Myslim že jo, ale pro jistotu se můžem podívat do stáje“, řekla Ája. „Tak jo“, řekli ostatní.

„Jo, nakrmili je, tak se můžeme podívat po vesnici, ať tu má taky něco Wili“, ptala se ostatních Ája.
„To je dobrej nápad!“, vykřikli ostatní. „Tak si vezmem mikiny a můžem vyrazit“, řekl nadšeně Wili. „Tak, teď už máme všechno a můžeme vyrazit“, řekli si vzájemně.
„Tak můžeme jít na náměstí“, navrhla Ája. „A co je na náměstí?“, ptal se Toby.
„Na náměstí je stará kašna a u tý kašny je socha koně“, přesvědčovala Mája Tobyho, že je tam něco i pro něho. Toby hned řekl: „Tak to už musíme vyrazit!“, řekl Toby s nadšením. „Já si to taky myslim“, přidal se k Tobymu i Wili.

Když dorazili ke kašně, tak si sedli na lavičku vedle Tobyho, kterej běžel napřed, takže tam byl dřív. Obdivoval krásnou sochu koně, a Wili si zase četl něco zajímavýho o starý kašně. A holky si jen povídaly. Pak si k nim přisedli konečně i kluci, a šli se podívat do cukrárny protože jim vyhládlo. Pak se vrátily domů a Ája začala vařit oběd.

Po chvíli Ája řekla: „Nemáme houby, a já je na ten oběd potřebuju.“ „Tak vyrazíme do lesa, ne?“, řekl Wili.
„No jo, vždyť tu máme les“, odpověděla Mája. „Tak vyrazíme, ať máme oběd alespoň ve 13:00“.
Když byli v lese, tak Mája vykřikla: „Hele, našla sem krásný klouzky, Ájo budou se ti hodit na oběd?“
„Můžu je osmažit k večeři, ale moc děkuju“, odpověděla jí Ája přívětivě.
„Hele, nešel sem masáky, budou se hodit, holky?“, řekl Toby tázavým hlasem.
„Jo, z těch by se mohly udělat smažený masáci na kmíně, že jo Ájo“, ptala se Mája své sestřičky. „Jo, to bude moc dobrý“, odpověděla.

„Co to bylo!“, vykřikla Ája. „Co?“, ptali se jí ostatní.
„Něco tam, nejspíš velkýho zašustělo v támhle tom keři. Když sme byly malí, chodili sme si hrát do lesa, a rodiče nám říkali, že si máme dát pozor, že tu volně pobíhají divoký prasata a že by nám mohli hodně ublížit. Tak sme tam vždycky chodili jen na pár minut aby sme je nepotkaly“, vysvětlovala Ája.
„Aáá, teď se to tam pohnulo zase!“, znovu zakřičela Ája. A teď už to viděli i ostatní, a strašně se lekli.
„Trochu sem to zahlídnul a je to hnědý!“, vykřikl Wili.

„Mně se to nějak nezdá, podle mě se to ňák přibližuje!“, řekl důrazně Toby.
„Myslim, že se to nezdá jen tobě, ono se to nezdá všem!!!“, vykřikla Mája, a všichni utíkali zpátky na farmu. Když k ní doběhli, tak tam byl první Toby, protože sportuje a k jeho sportu patří i běh. A když tam všichni dobíhali, tak Toby otevřel dveře, aby dovnitř hned vběhli.
Ale ne, Mája spadla, protože zakopla o kámen.
„Májo, rychle se zvedni ať to stihneš!“, zvolal Toby.
„Já se nemůžu zvednout, strašně mně bolí koleno!“ Když Toby zahlídnul, že jí trochu teče krev, tak za ní utíkal. Vzal jí do náruče a utíkal pryč, pak když vběhl do domu, tak za sebou rychle zavřel dveře.
„Díky moc Toby“, poděkovala mu Mája. „Nemáš zač, kamarádi si vždycky pomáhají“, odpověděl jí Toby s úsměvem a položil jí na pohovku.

Upřeně se na sebe dívali a pak Mája řekla: „Kde sou ostatní?“
„Nevim, podívám se po nich.“
V tu chvíli se objevili a řekli jim: „My sme se šli rychle podívat, jestli sou zavřený vrata od stájí a vzaly sme dovnitř Čendu.“ Čenda je jejich pejsek. „To ste udělali dobře“, pochválila je Mája. „A sou stáje pořádně zavřený?“, ptal se Toby.
„Jo, sou“, uklidnil ho Wili.
„Co se ti stalo?“, zeptala se Ája Máji.
„Když ste už byly vevnitř, tak zakopla o kámen, nemohla se zvednout tak sem jí odnesl dovnitř“, odpověděl Toby.
„To si byl hodnej, ale teď jí to koleno musíme opláchnout vodou“, vysvětlila Ája.
„Víš co, já půjdu osmažit ty masáky, a ty Toby jí můžeš dát na to koleno obvaz a Wili mi půjde pomoct do kuchyně, jo?“, ptala se Ája. „Jo, jasně“, řekl Toby.

Toby šel pro obvaz, a pro mokrý kapesník. Když se vrátil, tak Máje vyčistil ránu a pak jí obvázal koleno.
„Díky, Toby“, řekla Mája.
„Nemáš zač, Májo“.
„Oběd!!!“, zavolaly z kuchyně.
„Jo, už jdeme!“, řekl Toby.
„Nechceš pomoct?“, zeptal se ještě Toby Máji.
„Ne, díky“, odpověděla.

Když si sedly ke stolu, tak všichni pochvalovali, jak se oběd povedl.
Crrrrr!, zvoní Áje mobil. Ája to zvedla a řekla: „Haló? Ahoj mami“. „Ahoj Ájo, přijedeme zítra až k večeru, nevadí?“
„Jo jo, jenom my sme šli do lesa na houby a začalo nás honit divoký prase a Mája zakopla o kámen a bolí jí koleno“, řekla mamince.
„Ale Ájo, divoký prase vás honit nemohlo, vždyť tady u nás v lese nejsou“, odpověděla jí maminka.
„Ale vždyť ste nám to říkali, když sme byly malí?!“, řekla Ája nechápavě.
„Ájo, to sme vám říkali, aby ste se vrátili brzo domů“, vysvětlila maminka.
„Aha, ale jaký zvíře nás teda honilo?“, ptala se Ája.
„To byl určitě zajíc, těch tu máme mraky“, smála se maminka, „jo a promiň, už musím končit, pa drahoušku. Ahoj.“

„Tak co říkala“, ptala se Mája. „No, asi nás nehonilo žádný divoký prase, ale zajíc, protože tady u nás divočáci nejsou“, vysvětlila Ája.
„Ale vždyť nám to říkali, když jsme byly malí“, řekla Mája.
„To nám říkali jenom proto, aby jsme chodili včas domů“, řekla se smíchem Ája a začali se smát všichni.

„Jo, a teď můžeme jít nakrmit zvířata do stáje, ne?“, řekly holky.
„To bude skvělý“, vykřikl Toby. Když tam dorazili, tak dali holky Tobymu výbavu, aby mohl jet.
„Škoda, že tu nemáte parkourový cvičiště“, řekl zklamaně Toby.
„Ale máme“, řekla mu Ája. „Jezdí na něm Mája.“
„Fakt? Májo ty jezdíš parkour?“, řekl překvapeně Toby.
„To bylo dávno,“ snažila se to zamaskovat.
„Ale vždyť si tam jezdila s Bellou minulej víkend!“, řekla jí Ája.
„No tak si uděláme závody s překážkama“, navrhnul Toby.
„Fajn“, souhlasila Mája.