Slon má rád vodu, a ve vodě používá chobot jako šnorchl. Sloni jsou býložraví a tráví denně až 16 hodin konzumací rostlinné potravy. 50 % potravy tvoří trávy. Zbytek je listí, kořínky, ovoce, semínka či květiny. Dospělý slon dokáže sežrat 100 až 320 kg potravy za den. Trávicí ústrojí slona je schopno zpracovat pouze 40 % celkového zkonzumovaného množství, zbytek projde nestráven zažívacím traktem.

Slon si užívá

Slon s nákladem

Existují dva druhy slonů – africký a indický. V africké divočině žije přibližně 600 tisíc slonů, indických je jen asi 60 tisíc.

Sloni jsou terčem pytláků kvůli svým klům, které mohou vážit až 90 kilo a dosahovat délky i víc než 3 metry.

Dosud největší známý slon vážil 12 tun a vysoký byl 4,2 metru. Normální slon africký je 3,5 m vysoký a váží přes 4 tuny. Sloní boltce jsou taky pěkně těžké - 80 kilo (každý, takže na hlavě nosí 160 kg).

Sloní mládě se rodí až po 22 měsících a při narození váží kolem 120 kilogramů. Slonice je kojí asi 6 měsíců.

Sloní mozek váží více než 5 kilogramů – lidský jen 1,4 kg. Jak umí sloni využít svou šedou kůru mozkovou? Vědci zjistili, že velmi dobře. A na řečech o sloní paměti je něco pravdy…

Slonům jejich paměť může zachránit život, tvrdí vědci ze Společnosti pro záchranu divočiny. Svůj výzkum zaměřili na chování slonů v tanzanském národním parku Tarangire během vražedného sucha v roce 1993. Bylo to nejhorší sucho za uplynulá tři desetiletí. Za oběť mu padlo až 16 mláďat z 81, která tehdy žila ve třech stádech na území parku. Nejvíc obětí bylo ve stádu, které navzdory nepříznivému počasí zůstalo na území parku. Ve dvou stádech, která se vydala hledat vodu a potravu mimo Tarangire, byly ztráty mnohem nižší.

Tato stáda vedly staré zkušené samice, které si ještě pamatovaly obrovské sucho z let 1958 – 1961. Tehdy mohly mít asi pět roků a v paměti si dlouhá desetiletí uchovaly vzpomínky na vzdálené zdroje vody, které nevyschly. Ve stádu, kde bylo nejvíc obětí, byly jen mladší samice, které sucho před třiceti lety nezažily. Proto nemohly svoje rodiny dovést k vodě a potravě.

„Zdá se, že přítomnost starých zkušených samic, které si pamatují cestu i k velmi vzdáleným zdrojům, je rozhodující pro přežití stáda,“ citovala stránka livescience.com Charlese Foleyho z výzkumného týmu. A tím se prý také ukázalo, že sloni mají opravdu dobrou paměť.

Sloni jsou inteligentní, mají dobrou paměť a dokážou projevovat emoce. Mrtvé příslušníky svého druhu dokonce oplákavají. Tvrdí to studie zveřejněná v říjnovém vydání časopisu Biology Letters britské Královské společnosti (Royal Society). Studii vypracovala Karen McCombová společně s Lucy Bakerovou z university v Sussexu a Cynthia Mossová z keňského Centra pro výzkum slonů. Součástí výzkumu byl experiment, při němž badatelé sledovali reakce slonů na lebky slona, buvola a nosorožce. O tom, že sloni někdy pláčou, se v 19. století zmínil i zakladatel evoluční biologie Charles Darwin. Vědci však byli až doposud přesvědčeni o tom, že truchlit nad mrvými dokážou kromě lidí pouze šimpanzi. Až nyní se podařilo dokázat, že žal ze ztráty nejbližších druhů prožívají a vyjadřují také chobotnatci.

Vědci sledovali celkem 17 různých skupin slonů a zjistili, že pokud se setkají s kosterními pozůstatky svých druhových příbuzných, dotýkají se jich chobotem i nohama a roní přitom slzy. Přesněji řečeno - vylučují tekutinu z temporální žlázy mezi okem a uchem.

Podnětem k výzkumu se staly často se opakující situace, které popsala jedna z členek výzkumného týmu Cynthia Mossová: „V průběhu let jsme zaznamenali řadu případů, kdy sloni přicházeli ke kostrám nebo zdechlinám jiných slonů. Fascinovalo nás, jak se přitom chovali. Byli velmi tiší, jakoby napjatí. Přibližovali se ke kostem a velmi jemně se jich dotýkali, zvedali je, někdy to dokonce vypadalo, jako by ostatky hladili. Nejčastěji ale jen v tichosti postáli. Co je ale asi nejzajímavější, osobně jsem viděla, jak se pokoušeli mrtvolu slona pohřbít: pokládali na ni zeminu a palmové listy.“

V rámci výzkumu byl proveden experiment, kdy byly na zem umístěny lebky tří různých zvířat - slona, buvola a nosorožce. Sloni k překvapení badatelů věnovali trvalou pozornost pouze ostatkům slonů. „Nejevili zájem o mrtvé savce, ale o jiné mrtvé slony,“ konstatovala hlavní autorka studie Karen McCombová.

Při dalším experimentu bylo slonům předloženo dřevo, slonovina a sloní lebka. Slony nejvíce zaujala slonovina, nejméně dřevo.

Poslední pokus se zaměřil na tři skupiny slonů, které v nedávné minulosti přišly o svou vůdčí samici. Vědce zajímalo, jak se zachovají, když se dostanou do kontaktu s jejich lebkami. Ve všech případech se sloni zabývali trojící lebek stejně, z čehož autoři studie vyvodili závěr, že lebku vůdčí samice zřejmě vůbec nepoznali.

Další poznatky svědčí o tom, že sloni čas od času navštěvují kosti příbuzných, kteří zamřeli na jejich domácím teritoriu. Legendy o sloních hřbitovech tak podle všeho mají pravdivý základ.

Potvrzen byl i tradovaný názor, že sloni pláčou v různých citově vypjatých situacích, například když se po delší době znovu setkají se svou skupinou nebo během páření. K silným emočním prožitkům přispívá i dlouhý život slonů a jejich složité vzájemné vztahy v rámci pevně spjatých skupin.

Evžen Kůs ze zoologické zahrady v Praze k tomu poznamenal, že „sloni se například svého postřeleného druha snaží podpírat a odvést do bezpečí. Místo, kde jejich druh zemřel, si velmi dobře pamatují. Vystresovaný slon například odmítá potravu. Je třeba počkat, až jeho deprese ustoupí. Může se tomu napomoci různými hrami či výlety mimo výběh a podobně.“ I přes to považuje Kůs tvrzení, že by sloni oplakávali své příbuzné, za přehnané. „Ostatně, když si vezmete, že za posledních třicet let lidé vybili polovinu slonů v Africe, tak to by sloni celý život nedělali nic jiného, než truchlili.“